Obecně lze za počítačové programy platit způsoby, které uvádíme níže. Pro úplnost uvádíme i ty, které pro zákazníka z Česka ve skutečnosti reálně použitelné nejsou.
International Money Order (IMO)
Platby prostřednictvím specializovaných firem
S odstupem nejpoužívanější, nejpohodlnější a obyčejně i nejrychlejší způsob placení po internetu – u nás lze použít platební karty VISA, EuroCard/MasterCard (EC/MC), American Express (AmEx), Diners, ve světe i další (JCB, Discover/Novus, Solo, Switch). V zahraničí přijímá platbu kartou prakticky každý autor, který chápe základní zákonitosti online obchodu se softwarem, obyčejně prostřednictvím jednoho nebo více zavedených platebních systémů či obchodníků (Digital River, ShareIt / element5, Cleverbridge, RegSoft, Atlantic Coast / SWREG, RegNow, Avangate, Reg.Net, WorldPay, eSellerate, eMetrix, MobiHand...).
Abyste mohli za software platit platební kartou online, je u některých typů karet potřeba internetové transakce nechat povolit – řada bank totiž standardně (prý kvůli ochraně držitele) platby po internetu blokuje a povolí je pouze na vyžádání, akceptujete-li stanovené podmínky. Obecně vyhoví většina embosovaných mezinárodních platebních karet, případně nekteré karty specializované (doporučujeme prozkoumat informace, které poskytuje na svých www stránkách vaše banka).
Při placení na internetu obyčejně do připraveného, nejlépe zabezpečeného (adresa by měla začínat https://...) formuláře vyplňujete jméno držitele karty (tak, jak je uvedeno/vyraženo na kartě), její číslo, platnost a velmi často také bezpečnostní kód, kterému se říká CVN, CVV2, security code apod. – to jsou poslední tři nebo čtyři číslice (snadno odhadnete) vytištěné v podpisovém proužku na zadní straně karty. Nikdy neuvádíte svoje PIN – z tohoto pravidla neexistuje výjimka! Dále je ve většině případů nutné zadat tzv. billing address, což je adresa, na kterou dostáváte výpisy karetních operací (nedejte se zmást tím, že nejpřesnější překlad do češtiny je fakturační adresa). Konečně posledním důležitým údajem je vaše emailová adresa – pečlivě si zkontrolujte, zda ji zadáváte správně! Zadáte-li ji chybně, nejspíš se registračních údajů nikdy nedočkáte...
Podle toho, jakým způsobem má prodejce technicky vyřešenou autorizaci platby (automaticky online nebo ručně offline), je potom buď rovnou z vašeho bankovního účtu odečtena (resp. zablokována pro pozdější odečtení) placená částka nebo odeslána objednávka určená k ručnímu zpracování. Poměrně často se může stát, že automatický systém označí vaši objednávku za „podezřelou“ (platby kartami vydanými v ČR se v řadě platebních systémů považují za rizikové). Pak musíte počkat, až bude ověřena a zpracována ručně – registrační údaje dostanete se zpožděním elektronickou poštou.
Platba kartou má nejen řadu výhod, ale také určitá rizika. Nejsou sice větší než rizika spojená např. s možností ztráty/krádeže karty a jejím následným zneužitím, ale přesto je potřeba si možné nebezpečí uvědomovat. Jako všude jinde, i po internetu se pohybuje řada pobertů, kteří se baví nebo živí tím, že okrádají ostatní. Nejrůznějšími způsoby se snaží dostat k údajům o platebních kartách, které pak zneužívají k vlastním online nákupům. I když riziko je poměrně malé, je zcela reálné – naše vlastní karty byly za více než deset let, co je používáme, zneužity několikrát, přičemž jsme utrpěli škodu ve výši prvních tisíců dolarů. V celkovém obratu jde sice o škodu zanedbatelnou, ale přesto o škodu. Obrana je dost obtížná – kromě důkladného zabezpečení vlastního počítače proti neoprávněnému vniknutí (používáním kvalitního firewallu) a placením jen přes zabezpečené (secure) stránky toho moc dělat nemůžete...
Menším rizikem je zneužití karty samotným obchodníkem – nebezpečí je minimální, protože po prvních pár stížnostech by s ním karetní společnost (VISA, MasterCard...) zrušila smlouvu a on by přišel o možnost rozumně na internetu podnikat. Za celou historii naší firmy jsme takový případ zažili vlastně jen jediný – a to tehdy šlo mnohem spíše o „nepořádek“ v evidenci společnosti, která si sice peníze z naší karty odečetla, ale posléze tvrdila, že se tak nikdy nestalo (přestože jsme předložili výpis transakcí z naší karty, který platbu jednoznačně dokazoval).
Konečně posledním nebezpečím, na které je třeba dbát, jsou opakované platby. Ani ne tak omylem zdvojené platby, ke kterým čas od času v důsledku selhání techniky nebo lidského faktoru dochází – ty bývají bez problému anulovány/refundovány. Rizikové jsou platby předplatného na cokoliv (typickým příkladem je např. přístup k placeným zpravodajským, informačním nebo pornografickým serverům), které jednou provedete, službu stanovenou dobu využíváte – a poskytovatel vám ji po vypršení předplatného automaticky prodlouží, aniž byste o to třeba měli zájem (prodloužení si samozřejmě naúčtuje). Reklamace takových plateb je obtížná, pokud vůbec možná – poskytovatel služby totiž většinou někde drobným písmem uvádí, že se předplatné automaticky prodlužuje, dokud jej výslovně nezrušíte... v takovém případě máte smůlu. Jedinou obranou je pozorně pročítat i údaje uvedené drobným písmem a u automaticky prodlužovaného předplatného přednostně použít kartu, jejíž platnost skončí před vypršením předplatného.
Jakkoli je platba bankovním převodem (bank wire payment, někdy také bank transfer nebo SWIFT transfer) běžná u nás a víceméně v celé Evropě, jde například v USA, odkud pochází drtivá většina počítačových programů dostupných na internetu, o možnost poměrně neobvyklou a nepříliš oblíbenou. Platba bankovním převodem do zahraničí je sice velmi bezpečná, ale dosti nákladná – za transakci si totiž naúčtují nezanedbatelné poplatky jak vaše (česká) banka, tak banka příjemce převáděné částky. Autor pochopitelně požaduje, aby mu na účet dorazilo přesně tolik, kolik software stojí, takže veškeré poplatky hradíte ze svého (platbu musíte zadat jako „OUR“, tj. s veškerými poplatky k tíži příkazce). Je běžné, že se celkové náklady za převod vyšplhají na první stovky korun – a to i v případě, že posíláte jen pár desítek dolarů či euro. Cenově přijatelný je bankovní převod pro platby přibližně od 500 USD/Euro výše.
Občas dochází také k tomu, že přes veškerá opatření, řádné uvedení kódu „OUR“ atd. nakonec autor nedostane tolik, kolik jste mu chtěli/měli zaplatit – na vině může být chybně vyúčtovaná transakce, nestandardně účtovaný poplatek na straně cílové banky či rozdíl vzniklý v důsledku přepočtu jedné měny na druhou... tak či onak, autorovi chybí např. 10 USD – které, tušíte správně, bude chtít doplatit... posílat je opět převodem bude stát dalších pár set korun... (z tohoto důvodu také někteří autoři po špatných zkušenostech platbu bankovním převodem neakceptují vůbec).
Platbu bankovním převodem lze doporučit pouze při převodu větších částek. Pro platby do 100 USD se nehodí – prakticky stejně drahé a přitom méně komplikované jsou jiné způsoby platby (viz dále Western Union, International Money Order, Moneybookers).
Ve světě funguje společnost Western Union již od druhé poloviny 19. století (dnes je součástí First Data Corporation). Před několika lety začaly být její služby dostupné i u nás zásluhou firmy Peněžní expresní service, s.r.o. Zpočátku jen v omezené míře, dnes už v podstatě běžně na poštách, v cestovních kancelářích, směnárnách, hotelích a některých bankách. Vyplníte speciální formulář (nutné je znát především přesné jméno a pokud možno i adresu příjemce poukazované částky), chvilku si počkáte na přidělení kontrolního čísla převodu (MTCN) a je to – adresátovi jen sdělíte přidělené číslo a on si u nejbližšího agenta/pobočky Western Union (po světě je přes 150 000 takových míst) vyzvedne poukázanou částku. Výhodou je rychlost (převod trvá jen pár minut), nevýhodou poměrně vysoký poplatek – od 350 Kč výše. Nicméně s ohledem na poplatky účtované bankami u zahraničních plateb jde o náklady srovnatelné, přitom proces je o poznání jednodušší. Převod prostřednictvím Western Union je navíc třeba v USA přijímán s větším pochopením než platba bankovním převodem – hlavně tehdy, je-li příjemcem prostředků soukromá osoba.
Mezinárodní peněžní poukázka je obecný výraz, kterým své produkty označuje větší množství finančních institucí. Za jeho vystavení zaplatíte přibližně stejně jako za převod prostřednictvím Western Union. Nevýhodou je, že příjemce se musí při výběru prokázat originálem IMO poukázky, který je nutné mu poslat poštou. IMO je nouzovým řešením tam, kde autor neakceptuje žádný rozumnější způsob úhrady.
Poměrně nový způsob placení do zahraničí, o kterém se více dozvíte na www.moneybookers.com. Prvním krokem při využívání tohoto platebního systému je zřídit si u Moneybookers vlastní účet – identifikátorem je emailová adresa, zřízení účtu je zdarma (ale smíte mít jen jeden účet). Pak si musíte účet „nabít“ finančními prostředky – buď přes platební kartu nebo bankovním převodem. Velkou výhodou je, že Moneybookers mají účet u české UniCredit Bank, takže případný (tuzemský) bankovní převod stojí jen pár korun. Jakmile máte na Moneybookers účtu prostředky, můžete je snadno poslat komukoli jinému, kdo má (nebo si založí) vlastní účet tamtéž – stačí znát jeho emailovou adresu. Sami s tímto systémem zkušenosti nemáme, ale nejméně jeden z našich klientů jej úspěšně a bez problémů použil k úhradě programu, u něhož jiná možnost nepřicházela v úvahu. Nevýhodou je, že platbu prostřednictvím Moneybookers akceptuje zatím jen velmi málo autorů/prodejců. Naopak výhodou je, že můžete platby i přijímat.
Zdánlivě atraktivní metoda platby, která je velmi populární v USA – české banky obyčejně nabízejí vystavení šeku v zahraniční měně, poplatek za jeho vystavení se pohybuje ve stejném rozmezí jako náklady na vystavení IMO nebo převod přes Western Union. Prakticky jsou však šeky vystavované českými bankami takřka nepoužitelné, protože jejich proplacení v USA je velice drahé (ostatně, stejně jako je u nás drahé proplácení šeků vystavených americkými bankami). Jestliže autor přijímá šeky, většinou požaduje, aby byly vystaveny k tíži účtu u americké banky (cheque drawn on a US bank). Je-li vůbec ochoten akceptovat šek vystavený bankou mimo USA, často účtuje relativně vysoký příplatek (10-20 USD) na pokrytí nákladů spojených s jeho proplacením. Obdobně jako u IMO je nevýhodou zdlouhavá procedura – příjemce se musí při výběru prostředků prokázat originálem šeku, který je proto nutné nejprve poslat (doporučenou/expresní) poštou. Východisko z nouze jen tam, kde už opravdu nic jiného nepřichází v úvahu.
Princip platebního systému PayPal je velmi podobný výše zmíněnému Moneybookers – snad jen s tím rozdílem, že PayPal je starší, celosvětově zavedenější a platby jeho prostřednictvím akceptuje mnohem víc autorů (a také např. spousta prodejců na serverech eBay).
Jednoduše ve směnárně koupíte dolary nebo eura, vložíte do obálky a valuty odešlete na autorovu adresu. Rizika jsou evidentní a snad ani není třeba je vypočítávat – ani v rámci ČR by Vás asi nenapadlo posílat peníze v obálce... Zaslání registračního poplatku v hotovosti považujeme za přijatelné nouzové řešení jen u hodně malých poplatků (řádově do 10 USD), kdy si můžete dovolit prostředky odepsat, jestliže se (doporučený) dopis ztratí – pošta totiž nikdy neručí za úbytek hotovosti.
Jakkoli jednoduché dnes je po internetu pomocí platební karty uhradit takřka cokoli, existuje několik poměrně dobrých a pochopitelných důvodů, proč Vám nemusí přímý nákup u autora nebo jeho online prodejce vyhovovat.
Nemáte vhodnou platební kartu. Můžete například používat (mnohem levnější) tuzemskou platební kartu, kterou online obchody v zahraničí neakceptují. Nebo kartu máte, po internetu by s ní mělo jít zaplatit – a přesto ji elektronický obchod odmítne... online prodejce totiž může mít paušálně nastaveno odmítání transakcí s kartami vystavenými v ČR (resp. obecně „v rizikových zemích“) – málokdo sice takovou politiku otevřeně přizná, přesto nejde o zrovna řídký případ. Překonání podobné překážky obvykle obnáší intenzívní komunikaci se zákaznickou podporou příslušného prodejce, což nemusí být u jednorázové platby několika desítek dolarů časově efektivní.
Také můžete licenci potřebovat pro firmu, která žádnou kartu „sama pro sebe“ vystavenou nemá (ani mít nemůže – každá platební karta, i firemní, je vždy vystavena na konkrétní osobu). I tam, kde mají zaměstnanci pro svou potřebu k dispozici firemní karty použitelné na internetu, může následně vzniknout problém s řádným uplatněním výdaje v účetnictví firmy.
Platební kartu máte, ale nechcete ji přes internet používat. Považujete riziko spojené se sdělováním informací o kartě prostřednictvím internetu za příliš vysoké, případně nemáte dostatečnou důvěru v autora/prodejce, že údaje nezneužije sám. Ze zkušenosti sice můžeme směle prohlásit, že jsou takové obavy málo opodstatněné, nicméně je na místě poctivě přiznat, že nejsou zcela neopodstatněné.
Máte obavy z toho, jaký bude vystaven doklad o zaplacení. Při nákupu, který chcete zahrnout do nákladů, si nejste jisti, zda autor/prodejce po zaplacení vystaví doklad přijatelný pro vaše účetní oddělení. Pokud vůbec, řídí se autor/prodejce při vystavování dokladů zvyklostmi ve své zemi – které se nemusí krýt se zvyklostmi u nás či ve vašem účetním oddělení... Většinou spíše problém účetního oddělení než samotného dokladu, nicméně zvláště u větších společností velice častý případ.
Preferujete komunikaci s tuzemským dodavatelem. Ať už kvůli jazykové bariéře, administrativním a obchodním zvyklostem (platba na fakturu nebo složenkou, daňový doklad podle tuzemských předpisů), reklamacím nebo řešení případných problémů byste raději komunikovali česky, s tuzemskou společností (která má navíc s registracemi zkušenosti a dokáže poradit, jestliže narazíte na problém).
Nemáte jinou než freemailovou adresu. Na první pohled možná ne zcela pochopitelný důvod... jde o to, že někteří online prodejci neakceptují kartou hrazené objednávky od uživatelů, kteří mají pouze freemailovou adresu (např. ...@volny.cz, ...@seznam.cz apod.). Jde z jejich strany o obranu proti podvodným nákupům, k nimž jsou freemailové účty často zneužívány. Někdy lze omezení překonat komunikací se zákaznickou podporou příslušného prodejce, jindy je překážka nepřekonatelná.
Nemáte dostatečně rychlé/levné internetové připojení. Jestliže je předmětem nákupu program, který se dodává jako tzv. elektronická distribuce (ESD), je potřeba počítat s tím, že po zaplacení budete muset stahovat instalační soubor, jehož délka často dosahuje desítek nebo dokonce stovek megabajtů. Stahování takového souboru přes pomalejší připojení je zkouškou pevných nervů a může se pořádně prodražit.
Jestliže tedy z jakéhokoli důvodu nemáte chuť nebo možnost pustit se do online nákupu sami, můžete se obrátit na některou ze specializovaných firem nabízejících komplexní služby (v ČR jich působí více), případně na lokálního prodejce příslušného programu, existuje-li – kontakt byste měli najít na www stránkách autora/výrobce. Při nákupu se budete pravděpodobně cítit „jako doma“ – proces objednávání, placení i způsob dodávky vám bude nejspíš důvěrně známý. Jak platit registrační poplatky prostřednictvím firmy JIMAZ s.r.o. se dočtete v sekcích Postup při objednávání registrací, Co od nás po zaplacení obdržíte? a Dodací lhůty, platební podmínky.